touha po ...

S mnoha entitama se o spravedlnosti diskutovat nedá. Zaměnují často spravedlnost za rovnost. Přitom "rovnost" není trademarkem socialismu. I v individualismu je rovnost základním předpokladem (každý je individualita). To je rovnost tzv základní. Základní (substancionální) rovnost nevyžaduje měřítko.

Jsem spravedlivý?

Nejsem!

Budu-li posuzovat spor mezi X a Y budu znát verzi, kterou přednese X a verzi, kterou předloží Y. Vyprávění X může doplnit svědek A a vyprávění Y může doplnit svědek B. To je obsah onoho příběhu. Víc toho znát nemohu. Rozhoduji nikoli na bázi spravedlnosti, ale toho jak je předložené "evangélium" sporu mezi X a Y ohebné/neohebné interpretacím.

Absurdní příklad pro dokreslení:

Představme si, že at už zjevením, vyobrazením, tak či jinak se objevuje vedle Krista i jeho od něj nerozlišitelné dvojče. Pravda se nám tu zjevuje dvakrát, tedy nic co by se dalo použít. Nepomůže ani filosofický popis existence (metafyzika). Rovnost je v tomto příkladě absolutní, ale spravedlnost tu nemá šanci.

Spravedlnost není rovnost

Spravedlnost, ale také není ukrytá v procesu rozhodování. Máme pouze zástupce spravedlnosti. Tito zástupci spravedlnosti rozhodují a proto se jím také někdy říká "rozhodčí". Žádným rozhodnutím tak nevzniká spravedlnost. Pouze se vybere jedna interpretace a ta se určí za platnou. To, že se třeba později ukáže že se rozhodlo "špatně", není znovu zásluhou spravedlnosti, ale nastavení systému, který umožnuje opravné přezkoumávání interpretací a jejich reinterpretaci.